Sri Lanka ve slovech/SriLanka-Book-story

Sri Lanka

 Dům otevřených dveří……

stahnoutSri LankaPDFcteni

………..Malá ukázka z knihy……

„Posvátná stopa“
Ráno po snídani se pan recepční se mnou loučí. Byl velmi laskavý, zavolal mi tuk-tuk a
domluvil, aby mě tuk-tukář posadil na autobus, který
jede do Nuwara Eliya. Když jsme přijeli na
autobusové nádraží, byla jsem panu recepčnímu
vděčná ještě více. Na nádraží mumraj, asi sto
autobusů, stále nějaké přijížděly a odjížděly, prostě
šílený cvrkot. Nedovedu si představit, že bych v tom
zmatku našla ten svůj. Muž, který mě přivezl tuktukem,
se pořád vyptával, až jsme konečně dojeli
k tomu správnému autobusu. Předal mě pomocníkovi
řidiče a průvodčímu v jedné osobě. Ten jednou rukou
lapl moje zavazadlo a druhou zvedl nějakého mladíka
ze sedadla, abych si mohla sednout. V první chvíli
jsem byla v rozpacích, ale protože zvedl mladého
muže, tak mi to zas tak moc nevadilo. A po několika
hodinách jízdy jsem mu byla opravdu hodně vděčná.
Seděla jsem na svém místě jako pecka a z místa se ani
nehnula. Byla jsem šťastná, že to místečko mám.
Vedle mne seděl velmi slušně oděný pán se synem a
z druhé strany milenecký pár. Po očku po mě ze
zvědavosti pošilhávali. Lidé pouštěli sednout jen
rodiče s malými dětmi. Autobus byl celou dobu úplně
plný a spousta lidí stála.
Po čtyřech hodinách jízdy jsem na pokyn
průvodčího vystoupila z autobusu, celá zdřevěnělá,
udrncaná, ale šťastná, že jsem na místě. Cítila jsem se
dobře. Cestovat autobusem zvládám, je to cenově
výhodné. V penzionku, který je velmi blízko nádraží,
49
se mě recepční vyptává na všechno možné. Řekla jsem
mu o plánu, že chci vyjít horu Adam’s peak neboli
Adamův štít. Přečetla jsem si už dříve, že je to
„energetický vír“. A protože jsem nečekala mnoho
spirituálních zážitků, tak jsem si už doma naplánovala,
že alespoň zde udělám nějakou práci na sobě. Vlastně
jsem předem netušila, že i předešlý čas mi dá mnoho
spirituálních prožitků, které pro mě budou stejně
významné a přínosné. Teď už vím, že nyní budu
vlastně jenom pokračovat v cestě, která je víc
spirituální, než jsem očekávala.
Jsem dost hladová. Včera jsem jen snídala a
dnes jsem také měla jen snídani. Navíc jsem dost
unavená z předchozího dne, kdy jsem se toulala po
horách. V autobuse jsem nadšeným koukáním z okna
a kolem sebe neusnula, a tak si říkám, že se najím a
odpočinu si. Teprve pak pořeším, jak se dostat k
posvátné hoře.
Pan recepční kroutí hlavou: „Chceš taxi?“
„Ne, to rozhodně nechci, je to drahé, vezmu si tuktuk.“
„No to teda nedoporučuji. Taxíkem jsou to tři hodiny
jízdy!“
Tak to byl šok. „Co…? Tři hodiny? Sakra. Tak si
vezmu autobus, ten není tak drahý.“
„Ale madam, to budete muset přestupovat a je to dost
složité. Kdy chcete vyjet?“
„Je mi to jedno. Chci tam jít v noci.“
„No tak já ještě něco zjistím a dám vám vědět.“
Byla jsem docela unavená, ale začala jsem brát ty věci
tak, jak ke mně přicházely. Tak jsem to nechala na
50
osudu. Věřila jsem, že se to nějak poskládá. Únavou
jsem padla do postele a už jsem skoro usnula, když
slyším za dveřmi „Martyna…!“
Vystřelím z postele.
„ Martyna, jestli chceš, tak teď odjíždí taxi se dvěma
turisty. Budeš to mít levnější, ale musíš jet teď!
Chceš?“
Neváhám ani okamžik. „Jasně, vezmu si jen něco na
sebe a jdu.“
Vím, že Adamova hora je druhý největší kopec Srí
Lanky (2.243 m. n. m.) a večer tam bude zima. Ale
teď je teda dost vedro. Prostě si vezmu pláštěnku a
svetřík a vodu. V rozespalém modu mě nic jiného
nenapadlo. Rychle opouštím pokoj, takže za sebou
nechávám všechno dost rozházené. Nasedám do taxi
se dvěma Anglány. Také chtějí vylézt na Adamovu
horu, ale berou si všechny věci, protože mají
zabukovaný hotel někde blíž. Asi jsem to měla udělat
také tak. Teď už je ale na to pozdě. Od počítače z tepla
domova jsem to viděla trochu jinak. Snažím se ještě
usnout v autě, ale moc se mi to nedaří. Cítím, že mám
hlad, ale snažím se nepřipouštět si to. Už několikrát
jsem absolvovala vision quest a tam nejím a nepiju tři
dny, tak proč bych nezvládla tuto cestu? Řidič je
sympaťák, povídáme si. Angláni se válejí na zadním
sedadle a cosi si štěbetají. Zjistila jsem, že rozumím
víc srílanské sinhálské angličtině než rychle mluvícím
mladým spontánním Angličanům. Několikrát jsem se
musela omluvit a požádat je, aby zopakovali, co mi
řekli, protože jim nerozumím. Byl to mladý pár
svobodných lidí, kteří si evidentně užívají života –
51
zábava, moře, hudba. Po hodině už jsem si povídala
s řidičem jenom já. A po dalších třech hodinách se
začíná stmívat a blížíme se k našemu cíli. Teprve teď
mi začíná docházet, že jsem opravdu daleko od svého
hotelu a že tu mám jen pár věcí. Něco jako když si jen
vyjdeš do města a vezmeš si kabelku. Trochu obavy
mám. Třeba mi bude zima? Nebo budu potřebovat
nějaké jiné věci? Prostě uvidím, co bude. A také se
uvidí, jak se dostanu zpět. Řidič byl evidentně dost
nervózní, že jdu tak sama a v tuto dobu a že nemám
odvoz. Ale já jsem prostě nic nevěděla, netušila jsem,
jaké nástrahy mě čekají, takže jsem byla v klidu.
Mladý pár vystoupil u hotelu a řidič dostal čaj.
„Také si dám čaj, ale jen šálek“ říkám paní, která mě
přesvědčuje, ať u nich zůstanu. Ne, půjdu dál, ale dám
si šálek čaje.
„To není možné, jen celou konvici, madam“. „Tak to
né, protože já pokračuji tady s panem řidičem dál!“
Když řidič zjistil, že nedostanu šálek čaje, tak mi
podal ten svůj a rozdělil se o něj se mnou. Podle mě to
bylo úžasné! Hotelovému personálu se to ale nelíbilo,
a tak nás požádali, abychom opustili jejich parkoviště,
a to hned. Řidič jménem Nishantha jen kroutil hlavou
a byl z toho smutný. Říkal, že jako na celém světě,
jsou tady lidé dobří, ale i ti druzí. Řekl mi, že zde jsem
v turistickém zlatokopeckém dole a tady se prostě
rýžuje. Tak ať si na to dám pozor. Pokračovali jsme
v cestě a už jsem viděla, jak začíná ten turistický ráj,
jeden stánek za druhým. Je osm hodin večer a většina
stánků je otevřená. Nishantha se ptá, jak daleko ještě
může jet autem. Chce mě odvézt co nejdál. Při loučení
52
mi ještě podává nějaké sušenky a přeje mi dobrou
cestu a aby mi všechno dobře dopadlo. Jsem dojatá.
Když odjíždí, začínám se cítit jako na
nafukovací matraci, někde uprostřed moře. Všude
kolem stánky s plyšáky, čepicemi a cosi plastového
blikajícího, sem tam nějaký Buddha, laciná Srí Lanka,
pozlátko, nic pro mě. Jsou tu i stánky s občerstvením,
ale nějak nemám chuť teď řešit jídlo. Už je tma, jen
stánky lemují cestu směrem nahoru. Cítím se trochu
osaměle, ale po společnosti moc netoužím. Míjím
buddhistický stánek, kde žehnají poutníkům na cestu.
Já však pokračuji v cestě.
Vstoupím do ohromné brány a míjím další
buddhistický stánek s oltářem. Kyne na mě jeden
buddhistický mnich. Přistoupím k němu a hned mě
žehná na cestu a ovazuje mi okolo ruky bavlněný
náramek. Považuji to za velkou čest, sama bych si pro
požehnání nešla. Dám jim dar formou peněz a
pokračuji v cestě, chráněná tímto požehnáním. Jdu
pomalu, protože mám dost času. Snažím se jít tak,
abych si uvědomovala každý krok, a nechci být rušená
dalšími poutníky. Přece je to pouť o mě samotné.
Přidá se ke mně pes. Prostě se kolem ochomýtá a jako
by cítil, že jsem sama a že nějakou společnost na cestě
je dobré mít. A on je ten pravý. Měl pravdu. Několik
návrhů na společnou cestu už jsem odmítla. Když se
zastavím, on se zastaví se mnou, lehne si opodál a
čeká, až se zvednu. Dokonce když okolo mě prošla
nějaká hlučná skupinka, vyrazil na ně, ať neobtěžují.
Byla jsem hrdá, že mám takového společníka
a ochránce. Po hodině společného putování se rozhodl
53
vrátit zpět. Několikrát jsem se ohlížela, jestli se
nevrátí, ale už jsem ho neviděla. Pokračuji tedy sama.
Cesta vede pořád nahoru. Pár schodů a zase pár
schodů a pořád dokola. Na pouť se v tento čas
vydávají hlavně místní lidé. Tím myslím lidé ze Srí
Lanky. Turisté vycházejí až okolo 2 nebo 3 hodiny
ranní, aby zahlédli na vrcholu hory svítání. Ale pro
místní je to posvátná pouť, na kterou chodí všechny
možné věkové skupiny. Je pro ně důležité dojít až na
vrchol, tam se pomodlit a nechat tam své trápení nebo
šeptat svá přání. Většinou chodí bosí. Tak, jak se
chodí v chrámech. Cesta je kamenitá a schodů
přibývá.
Stále se potkávám s jednou skupinkou. Je to
velká rodina. Vede je muž a jde asi s šesti ženami,
třemi dalšími muži, dvěma mladíky a dvěma děvčaty
školního věku. Muž mi předvádí, jak mám chodit do
schodů. Koukne před sebe a velmi rychle vyběhne
několik schodů a mrká na mě, abych je vyběhla taky.
Smějeme se a též je vyběhnu, ale pak funím jak
sentinel, na rozdíl od něj. Pořád se chichotá a
gestikuluje a na schodech pomalu tančí. Beru to jako
dobré rozptýlení, ale když se zastavím, protože už
nemůžu, tak se zastaví celá skupina a odpočívají se
mnou. Po chvilce jsem pochopila, že mě pro tuto cestu
adoptovali. Ženy mi zpívají do kroku a podporují mě.
Když už nemohu, chytají mě za ruku a pomáhají. Tak
nějak jsem se připojila k této úžasné rodince. Schody
nekončí a jsou čím dál tím vyšší. Obdivuji všechny ty
ženy, které jdou se mnou. Mají na sobě sváteční bílou
halenku a bílou sukni. Ve tmě je krásně vidím. I když
54
cesta je lemovaná svítilnami, ale jen pro orientaci. Já
mám černé kalhoty a černý svetr, takže moc vidět
nejsem. Jen blonďatá hlava mi svítí. Je pořád šílené
horko a jsem propocená. Asi je i dost vlhko, protože
mám všechno mokré. Už začínám cítit únavu po celém
těle. Když už chci zastavit, odpočinout si a
nadechnout se, udělám ještě tak dva tři schody navíc,
protože vím, že má únava není ještě tak strašná, abych
tyto kroky nezvládla. Přesvědčování mé hlavy, že je to
jen myšlenka, která mi vnucuje únavu, bylo náročné.
A pak jsem to vzdala a vnímala jen schod a schod a
schod a schod a schod a schod a schod a zase s c h o d
a zase schod a schod a schod…. Dostala jsem se do
zvláštního rytmu. Vedle mě pobíhal chlapec z mé
adoptivní rodiny a všelijak mě předbíhal a doháněl.
Vnímala jsem jen jeho bosé nohy a jeho příjemnou
rozpustilou energii. Vůbec jsem se na něj nemusela
podívat, abych věděla, že je to on. Schody byly tak
příkré, že se stačilo mírně naklonit a natáhnout ruku
dopředu, abych se dotkla schodu přede mnou, který na
mě teprve čeká.
Lidé stále cosi pokřikují a ostatní jim společně
odpovídají. Myslím, že je to volání na podporu
v chůzi. Bylo to nabíjející. Všichni se navzájem
podporovali a byli k sobě neuvěřitelně ohleduplní.
Vidím velmi starou paní, která se škrábe nahoru a
podpírá jí asi vnuk, prostě velmi mladý hoch. Jdou
velmi pomalu a všichni je musíme obcházet. Přesto to
všichni dělají s velkou úctou a pochopením. Tak to je
opravdová pouť. Ohlédnu se dolů do údolí a vidím
cestu, kterou jsem urazila a nemohu tomu uvěřit.
55
Připadám si jako na nebi, kde vede cesta, která se
klikatí a je celá z hvězd. Něco jako hvězdný had. Ale
hlava toho hada mě ještě čeká. Posledních pár metrů
se vydám na vrchol jako první. Rodinka se
potřebovala potkat celá, a tak na sebe čekají. Řekla
jsem jim, že oni jsou rychlí a že já půjdu stejně tak
pomalu, že mě brzy dohoní. Brzy jsem poznala vedle
sebe mladíka podle jeho rozpustilé chůze. Doběhl mě
během pár minut. A muž, který si mě vzal pod svá
ochranná křídla, přišel jen o pár okamžiků za ním. Na
vrcholku hory jsme se museli vyzout všichni.
Vrcholek je celý osvětlený. Posledních pár schodů a
celý vrchol je vybetonovaný. Vstupní brána řadila
příchozí do fronty, která vedla k velmi malému
chrámu nebo spíš oltáři na vrcholu. Rodinka mě
vyzvala, ať s nimi jdu do chrámu. Odmítla jsem, i
když nerada. Tvrdohlavě jsem trvala na tom, že zde
zůstanu do svítání. Bylo kolem půlnoci. Tak vstoupili
do chrámu sami, a když odcházeli, znovu mi kynuli,
ať jdu s nimi aspoň dolů. Ale i to jsem odmítla. Byla
jsem dojatá z jejich starostlivosti o mne. Byli
neuvěřitelní. Tak nádherné ženy a muži a děti. S nimi
jsem si připadala jako opečovávaná princezna. Když
jsem se s nimi rozloučila, najednou mi po nich bylo
smutno.
Tak a teď jen vytrvat do svítání. Vstupní
bránou foukal vítr s mlhou a moje tělo chladlo. Vlhké
oblečení mě nehřálo, a během chvilky jsem se začala
docela třást. Rozhodně tam nebyl prostor pro nějaké
cvičení a skákání. Všude proudili poutníci a žádná
odpočívadla tam nebyla. Lidé, kteří šli společně a
56
čekali na sebe na schodech, překáželi zase nově
příchozím. V klubíčku schoulená tak, abych moc
nepřekážela, začala jsem funět svůj teplý dech do
pláštěnky, což bylo docela dobré a pomáhalo to.
Takže teplo pořešené, říkám si. Ale s čím jsem
nepočítala, byla nadmořská výška. Přece jen je to
2.243 m. n. m. a překonání této nadmořské výšky
………………………………….

Facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail